Rozpočtová odpovědnost je jako dieta – bolí, ale pomáhá
Než se v dalším článku pustím do rozboru konkrétních čísel a faktů, dovolím si krátkou pohádku – inspirovanou motivy Krakonošských pohádek. Možná se ptáte, proč právě tyhle motivy? Odpověď je prostá: jedna z hlavních postav – Trautenberk – svým charakterem výstižně připomíná současnou roli jedné z nejsilnějších opozičních stran.
Bylo nebylo, v jednom království pod horami žil jeden zvláštní sedlák, říkali mu „Trautenbabiš„. Nebyl to jen tak ledajaký hospodář – měl sice ruce od práce čisté jak z reklamy, ale věděl přesně, kam sáhnout, aby mu do dvora tekly zlaťáky proudem.
Zatímco poctiví sedláci jako Kuba dřeli od rána do večera, opravovali střechy, sušili seno a dávali si zrní stranou na zimu, „Trautenbabiš“ prodával poslední pytel zrní z královské sýpky. Prý že už ho netřeba. A místo toho si na dvůr přivážel traktory, silážní věže a nové sýpky – za peníze z eráru.
„Dotace jsou přece pro všechny!“ vykřikoval, zatímco jeho vlastní dvorce čerpaly miliardu za miliardou. A daně? Ty platil… no, řekněme, že si to uměl ošéfovat. Jednou přes tu firmu, jindy přes jinou, a vždycky se to nějak ztratilo mezi řádky.
Jednoho dne přišel s dalším plánem: „Zrušíme superhrubou mzdu! Lidem zůstane víc!“ A lid se radoval – párek navíc, pivo k večeři. Jenže co čert nechtěl, v královské kase začalo chybět desítky miliard. Nebylo na důchody, na silnice, ani na Krakonošovu rozhlednu.
„Nevadí, půjčíme si!“ volala paní Šilerka, královská pokladní. „Půjčka přece není dluh!“ – řekla a zadlužila celé království tak, že by se z toho i Krakonoš osypal.
A zatímco stát čerpal poslední rezervy a tonul v mínusu, v dvorcích „Trautenbabiše“ cinkaly zlaťáky o podlahu. Rok co rok dotace, sleva tu, úleva tam. Prostý lid škrtil opasky, ale „Trautenbabiš“ si z kordonu u pasu ušil nový kožený měšec. Tak se ptejme, děti a sedláci: Choval se „Trautenbabiš“ jako ten, kdo myslí na zimu a chce, aby bylo dobře všem? Anebo jako někdo, kdo si naplnil sýpky až po strop, zatímco ostatním nechal holá pole a prázdný špajz? Ale nebojte – na každého „Trautenbabiše“ jednou dojde. A až Krakonoš dupne holí, pravda se rozlehne po horách jako zvon.
Pojďme se nyní podívat na fakta
Tato „pohádka“ vychází z následujících faktů:
- Babišova vláda plánovala v roce 2019 prodat zásoby vzácných kovů za cca 2,2 mld.
- Dle NKÚ klesly v roce 2021 zásoby základních potravin pod stanovené minimální limity.
- Na hranici minimální úrovně – stanovené EU, se pohybovaly také zásoby ropy a dalších ropných produktů.
- Vláda Andreje Babiše zrušila superhrubou mzdu, čímž připravila statní kasu o desítky miliard korun a to bez adekvátní kompenzace. A ano, bylo to s podporou ODS, která je nyní ve vládě,
- Tehdejší ministryně financí Alena Schillerová 2x změnila pravidla rozpočtové odpovědnosti, aby mohla stát legitimně zadlužovat dál,
- Schillerová přitom několikrát opakovala, že půjčka není dluh, čímž nejenže dávala najevo, že financím nerozumí, ale také přispívala touto rétorikou k finanční negramotnosti.
Bylo skutečně za Babiše líp?
Často se v reakcích na tuto „pohádku“ setkávám s komentáři, že Fialova vláda zadlužila Česko ještě víc než Babišova, že se „díky“ konsolidaci veřejných financí máme hůř, než se slibovalo. Že kdybychom neposílali peníze na Ukrajinu, měli bychom se lépe, a podobně. To jsou nejčastější reakce, které slýchám. Pojďme si je nyní rozebrat.
Než budete číst dál, chci zdůraznit jednu věc: nejsem politik, který touží po stovkách lajků za to, co píšu. Své články a názory se snažím psát jako nezávislý pozorovatel – nejsem členem žádné vládní strany, ani opozice, nevolil jsem „pětikoalici“ a nikde aktuálně nekandiduji. Nejsem ani typ politika, který kvůli funkci mění názory a své postoje.
A to musím říct, že jsem před časem už jednu nabídku na přechod do hnutí ANO dostal. Odmítl jsem ji – protože bych dnes musel chodit kanály. A nebyla to jediná nabídka k přestupu.
Fialova vláda zadlužila Česko víc
Tvrzení, že za vlády Petra Fialy vzrostl státní dluh více než za Babišovy vlády, je pravdivé a podložené daty. Od konce roku 2021 do roku 2024 vzrostl státní dluh přibližně o 899,5 miliardy korun. Pro srovnání – za předchozí vlády Andreje Babiše (2017–2021) vzrostl o zhruba 841 miliard korun.
Je však třeba říci, že během obou vlád došlo k mimořádným událostem – ať už to byla pandemie covidu-19, povodně nebo válka na Ukrajině. A ty si vyžádaly mimořádné výdaje – což je pochopitelné.
Co je ale důležité – a co mnozí přehlížejí, buďto z důvodu nedostatku informací, nebo to nechtějí slyšet – jsou důvody těchto nárůstů a efektivita využití veřejných prostředků.
| Rok | Státní dluh (v mld. Kč) |
| 2019 | 1 640,2 |
| 2020 | 2 049,7 |
| 2021 | 2 465,7 |
| 2022 | 2 894,8 |
| 2023 | 3 111,0 |
| 2024 | 3 365,2 |
Z výše uvedené tabulky je patrné, že zadlužení země rostlo i za Babišovy vlády – a co je podstatné, dělo se to i v době ekonomické konjunktury, tedy lidově řečeno, když se Česku dařilo.
Navíc v těžkých časech – během covidu – vláda Andreje Babiše peníze daňových poplatníků doslova rozdávala na počkání. To sice mělo jistý sociální aspekt, ale jak potvrdil i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), chyběl důkladný kontrolní mechanismus. Výsledkem bylo, že podpora mířila i do firem, které pandemie nijak nezasáhla – byly ziskové a dokonce nabíraly nové zaměstnance. O tom píšu i v jednom z předchozích článků, který doporučuji pro doplnění kontextu.
Ohýbání zákona Alenou Schillerovou
Pandemie covidu-19 byla bezesporu výjimečnou situací. My všichni ji známe spíše jako „nouzový stav“, který umožňoval projednávat legislativní změny ve zrychleném režimu. To bylo logické – šlo o záchranu životů a ekonomiky. Jenže je tu jedno velké ALE.
Babišova vláda tento legitimní rámec politicky zneužila. V zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (č. 23/2017 Sb.) totiž prosadila pozastavení dluhové brzdy a sankcí, které by jinak začaly platit při nezodpovědném hospodaření státu. A co víc – návrat k rozpočtové disciplíně byl nastaven až na rok 2028.
Tím si tehdejší Babišova vláda vytvořila právní krytí pro další rozpočtové rozhazování. Potvrdila to i Národní ekonomická rada vlády (NERV) a Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Občanům to bylo prezentováno jako „odpovědné hospodaření v mezích zákona“ či „pomoc lidem v nouzi“. Ve skutečnosti šlo o předvolební kalkul. Který se zapíše jednou do dějin jako učebnicový příklad politického oportunismu ve stínu krize.
Populistický kalkul na další volební období
Po některých výrocích Aleny Schillerové by si člověk mohl myslet, že je na místě pochybovat o jejích odborných schopnostech nezbytných pro výkon funkce ministryně financí. Když se ale na věc podíváme zpětně, je jasné, že šlo o dobře promyšlený tah.
Jak již bylo zmíněno výše, měnou zákona si tak hnutí ANO vytvořilo fiskální prostor pro další populistické kroky, kterými si mohlo „kupovat“ voliče – bez jakéhokoli postihu, a to až do roku 2028. Když zapátráte v tisku, tak zjistíte, že tento „politicky motivovaný účetní trik“ byl kritizován NERVem, NKÚ i ČNB – ne kvůli covidu, ale kvůli dlouhodobým dopadům. Nešlo o neznalost, ale o vědomé rozhodnutí, které je nebezpečným precedentem pro budoucnost našich dětí.
Vím, je to možná pro mnohé až moc odborné. Zkusím to nyní přiblížit na modelové situaci české domácnosti. Představme si čtyřčlennou rodinu, která žije v jednom bytě. Žije si nad poměry – kupuje drahou elektroniku, bere si půjčky na dovolené, na vánoční dárky. Nic si neodkládá, neinvestuje do vzdělání. Žije si takto poklidem až najednou zjistí, že to nezvládají splácet. Do toho vstoupí nečekaná událost (dlouhodobá nemocenská, invalidita, ztráta zaměstnání). Nakonec naší modelové rodině zůstanou jen dluhy – takové, že budou muset rodiče byt prodat a přestěhovat se do menšího, do podnájmu. Logicky z toho plyne, že díky nezodpovědnému hospodaření, rozhazování peněz za zbytečné a populistické věci, děti po rodičích nezdědí nic kromě dluhů a prázdné lednice. A přesně takto se chovalo a podle předvolebních slibů plánuje chovat i hnutí ANO. Namísto zodpovědnosti vítězí populismus. Politika „všechno všem“ prohlubuje nedůvěru ve spravedlnost a vede k systému, kde rozdáváme i těm, kteří pomoc nepotřebují.
Závěrem
Co říct na závěr? Děkuji, že jste dočetli až sem. Ještě víc si budu vážit toho, když nad tím začnete přemýšlet. A pokud si myslíte, že to, co píšu, má hlavu a patu – nebojte se to poslat dál. Hledání pravdy není jednoduché – a už vůbec ne její přijetí.
Když jsem zvažoval, jestli tenhle text vůbec napsat, vzpomněl jsem si na slova jednoho profesora z vysoké školy:
„Ekonomické zákonitosti nejde očůrat. Očůrat je může jen politik, který vám vnucuje tu verzi reality, kterou potřebujete, abyste mu věřili.“
Jako politik a místopředseda hnutí NEZÁVISLÍ nejsem v situaci – a věřím, ze nikdy nebudu, že mi někdo bude říkat a diktovat co si mám myslet a jak.
Na úplný závěr si dovolím jedno přirovnání. Dovolím si vypůjčit slova Andreje Babiše, který řekl, že chce řídit stát jako firmu. Jenže – když firmu přivedete ke krachu, zaměstnanci si najdou novou práci a podnikatel založí nový podnik. Ale když přivedete ke krachu stát, vaše děti to budou splácet desítky let. A nikdo jiný jim nový domov nenabídne. Dluhy státu se totiž nevymažou v insolvenci jako u běžného občana – přenesou se na další generace.
Myslete na to, až půjdete k volbám.
Petr Drozdík
místopředseda politického hnutí NEZÁVISLÍ
